Sláva sekáčům! (kalifornské předělávky)

Tamtadamtadá (ať vám hrají famfáry v hlavě)! Viera a Káča jedou na svatbu, na ejchuchu plné smíchu, rodinné lásky, zpěvu, tance, obrovských načechraných (cukrovo-vatových) nevěstovských šatů a v neposlední řadě s velkým patrovým dortem (alespoň doufám) – chodí to tak? Já fakt nevím, na svatbě jsem totiž byla pouze jednou, to jako prcek.

Těším se těším (máma taky, posledni dobou – prý, cituji – chodí na více rozvodů než svateb), skáču na posteli a břicho mi kručí po svatebních dortíčcích. Malý zádrhel ovšem je, že svatba už klepe na dveře – koná se totiž hned po našem příjezdu. Máma sice má šaty, zato já, jakožto správný pubertální individum v roztrhaných džínech a baretu, nic vhodného nevlastním. Šaty jo (a kolik! plus ty ukradené z máminého šatníku), ovšem jen ty (ne)správně podivné.

No tak alespoň mám částečnou výmluvu pelášit do sekáče a pořádně si – jak už dlouho (od odjezdu?) ne – zadovádět. V Austrálii si tak koupím (máma koupí, děkuji mami) pastelově-fialový kostýmek. Je starý a obrovský, klaunovský (prý) a zažloutý (já to teda nevidím, pf). Po pár máminých vyděšených pohledech cestuje přes kasu přímo do kufru. Má před sebou ještě dlouhou cestu. Až do Kalifornie, kde nastane přešívání!

Po cestě do Kalifornie na Havaji v místní galanterii (která je mimochodem naprosto parádní) seženu to, po čem sáčko od kostýmku jen křičí: květiny, seženu krásnou květinovou krajku! A ne jen tak ledajakou. Kopretinky, žluto-bílé, mé oblíbené. Chci být rozkvetlá Káča na louce, barevná, veselá a tak. Ale ne klaun. Možná jen trošku.

Začnu tak zkracováním kalhot, zužováním v pase (pomocí záševků). Přece jenom v nich nechci plavat. Před tímto (díky bohu) procesem taky přijdu na to, že jsem si kalhoty do teď zkoušela obráceně, zapínání s upadávajícím knoflíkem mají totiž vzadu. Kdo to kdy viděl? Vedle mě na venkovní sedačce leží čtyřnohá kámoška Whitney, občas se pokusí zblajznout moji nit.

Přišívat květinky je radost, nechám si záležet, aby žádná nečouhala. Po jedné straně mě to přestane bavit (ale ne, jen se mi to tak líbí víc), a tak nechám pouze jednu rozkvetlou stranu místo původně plánovaných dvou.

Už jen červené špičaté botky, které na mě čekají doma, rudá pusa, kudrnaté vlasy – a nějaký ten kadeřník, co rozmotá moje cestovatelské dredy/pravěký rozcuch, úsměv na tváři. Moc se těším.

Těšte se taky, je krásný den! 

Opálená (a jak já to nemám ráda, bílá je dobrá!) Káča.