Tak jsme si daly na Havaji havaj.
Panebože, jen se člověk (po kolikáte už?!) zamiluje do nového místa a už má zamávat pápá. Tak já vám řeknu, že Havaj je opěvovaná právem. A to jsme prý neviděly ten nejhezčí ostrov. No považte – jestli je ještě něco hezčího než Oahu, tak jsem jelen. S parohama a tak.
Padesát odstínů modré na plážích, písek bílý na Kailua Beach až po šedé skály omývané vlnami na North Shore, v ráji surfařů, pak je tu klidná bezvlnková Waikiki. Sice to láká, jen se tak válet na pláži jako tuleni, tuleni ale nelení, a tak radím, neležte pouze na pláži! Oahu totiž nabízí mnohem víc než válendo.
Kailua Beach
Waikiki Beach
Přistanete totiž na zeleném chumdeláči, zarostlém ostrůvku jako vystřihnutém z dobrodružného filmu. To už uvidíte z letadla. Vodopády, pralesy nelesy lesy, rostliny přelostlé i malé a nespočet skvělých turistických tras uprostřed toho všeho. A to si přece nelze nechat ujít: vodopády Manoa Falls, Lulumahu Falls, Hamama Falls, procházka pro kráteru Diamond Head nebo šílenecká stezka Stairway to the Heaven (na tu jsme si bohužel nenašly čas), všechno je tu nadvesmírně krásné.
Kytky všude a na všem, a to nemyslím jen v té krásné přírodě. Na zmrzlince (v havajském případě spíše na ledové tříšti, která se tu lžičkou baští místo ní), na kornoutku (děkuji pěkně!), na obchůdku, na košilích.
Havajské košile se tady nosí ve velkém a – ač by si tak jeden mohl myslet – nejde jenom o turisty.
Kytka nechybí ani za ouškem, pokud chcete poznat spřízněnou duši (nebo nějakého toho surfaře). Víte jak to chodí? Levé ouško z dálky křičí „zadaná!“, pravé ouško pro ty hledající či rozvedené. Pokud ovšem nejste rozhodné dámy, pak si květinu zapíchněte pěkně přímo na vrch culíku – „s někým možná něco mám, možná ale i něco hledám“. Rafinované, že?
Pokud narazíte na nezasklené okno, neběžte si hned na recepci/domovnímu stěžovat! U místních jde totiž o celkem běžnou záležitost. Proč by tam taky nějaké sklo bylo, když je tu takové vedro, co? Koneckonců poslední věc, co na takovém sluníčku chcete, je zastřešený skleník. Nákupní centra beze střechy (kde tedy občas zaprší na nepřipravené kebule) objevíte na rohu, telefonní budka taky nezklame.
Kolem okytkovaných uší vám na pláži fičí vítr a cokoliv v havajštině je zas pohladí. Něco tak libozvučného jen tak totiž nepochytí. Pamatujete na prcka, jak hatlal patlalštinou? Z postýlky s prstem v puse žbrmlá „Mama, hama!“, spokojené „lalala“ při pohádce a jiné dětské kreace. Žádné ostré „r“ a „z“, pouze hladká dvouslabičná slova.
Tak přesně tak se tu všechno jmenuje. Bydlíme v ulici Namahana street (Mamahama?), obdivujeme krásné Hamama Falls a den zakončíme limonádou v Kulu Kulu Honolulu. Vidíte? Nekecám.
Jo a hele! Čerpačka Hele.
Tak fajn. Máme za uchem kytku, dáme autu nabumbat na benzínce Hele, za sebou necháme stížnosti o neexistujících oknech a řítíme se kupředu. Ale kam, ptáte se, kam s tím okytkovaným uchem?
Přece za surfařema! Pojedeme (my teda ne autem, ale parádním autobusem, denní neomezený lístek pro celý ostrov za 5,5 USD, The Bus) na North Shore, tam je jich hafo. Je za deset deset, když mražené vypadneme (doslova, nohy přestaly poslouchat – KLIMATIZACE) z autobusu na rozpálenou pláž. Fešní naolejovaní (dobře, přeháním, no ale netřpytí se snad?) surfaři běhají po pláži ve slow motion, kudrnaté blond vlasy se pohupují hned za nimi. V rukou prkno a na tváři úsměv, v hlavě jim hraje ukulele.
North Shore
„Kačko. Seber se, seš dobrá!“ přesvědčuju se, když šouravým krokem táhnu – TÁHNU – surf poprvé do moře. Chodidla mě děsně pálí, ale jsem připravená panovat vlnám (přece to nemůže být tak těžký). Na bezpečnostní lekci před surfováním jsem se nedostavila, přesto se ale cítím dost sebevědomě. Prkno jako prkno, ne.
Pádlujeme k vlnám (není třeba žádná námaha, cože?) a jako nic sjíždím první vlnu! Shlížím na všechny pode mnou a řežu vlny. Fakt jo! (Až doma po shlédnutí videa, které mi natočí místní klučina, čelím faktu, že šlo o pouhý šplouch.)
Je o dvě hodiny později a já jsem naložená na prkně připravená se usmažit (doslova, moje bílé nožky nápor sluníčka neunesly). Z dálky na mě entusiasticky mává instruktorka Suzy (je jí 52, mimochodem), jako kdybych netušila, kde je. Z rukou mám dva neovladatelné špagáty, pádlovat už prosím né. Hlava je pěkně otlučená od prkna, první „safety rule“ (bezpečnostní pravidlo) „nikdy nikdy nemít prkno před nosem“ jsem asi potřebovala. Rozpláclá klidním dech a pozoruju blonďáky, kteří na pláži pořád trénují svoje šlachy. No a pak jsem tu já.
skvělácká Suzy
Modřiny nemodřiny, naraženiny nenaraženiny, surfování je boží a hodlám se vrátit. Utkvělé představy třpytící se (ale teď vážně, co je to tajemství?) smějící se Kačky na prkně už jsem se zbavila, nic jen škleb (pomoc, sůl v nose) na fotkách není. Teď už jen začít pravidelně plavat a vytrénovat ty dva špagáty.
Pocit na vrcholku (i té nejmenší) vlny je nepopsatelný a stojí za všechny ty grimasy!
polámaná Kačka
Jaké jsou tedy ty Havajské ostrovy? Jak máma včera prohlásila, když se jí ptám, jak se má – je tu vedro.
Mějte se fantasticky a trénujte vaše dva špagáty,
(nikdy nevíte, kdy se budou hodit.)
Káča.