Indie. Prý tu je horko, spousta aut a žabkový hit. Barvy a pestré šátky, jídlo na každém rohu.
Sedíme v obýváku, kam se dobývá vůně indických chapatis a rajčatového kari, venku se o beton opírá sluníčko čím dál tím silněji, jak čekáme na našeho průvodce Kubu. Uši mám zabalené v šátku, aby mi neupadla hlava v tom vedru (kecám, všude je tu klimatizace), poslouchám troubení aut.
Hučení, smýkání kol, chrapot motoru – vnímáme Indii zpoza zdi, za kterou jsme se zatím – a jak je tam krásně! – nepodívaly.
Naskytla se nám možnost na pár dní najít útočiště na české ambasádě tady v Indii u našeho dobrého kamaráda Kuby. A tak co vám budu povídat, z Indie jsme zatím viděly asi tolik jako Pražák z Brna.
A k tomu jsme tu uvězněny. A ač to není úplně vězení, se vším tím jídlem, co nám právě pod nos přináší nesmírně milá místní paní Manjula, jak píšu článek, si nelze stěžovat.
Nelze uniknout. Klíče nemáme a ponětí, kde jsme, už vůbec ne. Včera o půlnoci nás sem zavezl jeden pán z ambasády: a to v úplné tmě. Instrukce k úniku jsme zapomněly získat. Tedy podotýkám, že jsem je včera v noci požadovala, máma s odfrknutím ale prohlásí, že „v 9 už je přece každej normální vzhůru“, a tak se to dozvíme ráno. Kubu teda o půlnoci prudit nebudeme, oukej.
V 9 ráno klidně chrníme v klimatizovaném pokoji, zatímco Kuba odskotačí dle plánů do práce.
Jo a vstaly jsme v půl dvanácté. Jen tak dodám, (mami).
Tak tímto pro dnešek končím, mějte se prďácky a zítra už vstáváme brzo a prošmejdíme to tu, slibuju!
